Dnes být řemeslníkem není za trest, ale za odměnu, říká Josef Voborník – předseda Cechu podlahářů ČR
Zeptali jsme se na pár otázek podlaháře Josefa Voborníka, , jak vnímá svůj pohled na řemeslo, jak může v řemesle pomáhat digitální technologie, jaký je rozdíl mezi pokladačem a podlahářem a také nás zajímá, kolik si takový podlahář může vydělat peněz.
Pane Voborníku, jak si aktuálně stojí podlahářské řemeslo?
Pokud mám vzít v úvahu nějaký časový horizont tak za posledních 10 let se to výrazně nemění. Největší počet řemeslníků je ve věkové skupině 41-45 let, pak ve skupině 46-50 let (dle statistik živnostenských oprávnění, které zveřejňuje MPO). Ani podlaháři nejsou výjimka. Dnes mezi kolegy najít hlavně šikovného a samostatného řemeslníka-podlaháře, který zvládne zaměření zakázky, navržení správného technologického postupu, vhodné doporučení podlahy, nacenění materiálu a práce, aby mu to vyšlo, komunikaci se zákazníkem, vše správně časově naplánovat, aby dodržel termíny, provést dílo minimálně ve standardním provedení je ve věku 20–30 let téměř zázrak. Existují ale i výjimky a moc jich není. Pokud budeme trvat na požadavku šikovný podlahář, zde to platí dvojnásob. A jen bych ještě chtěl dodat, že mám na mysli podlaháře, nikoliv pokladače čehokoli na cokoli.
Jaký je rozdíl mezi podlahářem a pokladačem?
Platí, když dva dělají totéž, není to totéž. Z pokladače se může časem stát podlahář, pokud ovšem bude mít zájem se učit, vzdělávat, investovat do sebe, do nářadí. Podlahářem se nikdo nerodí, ale postupným sbíráním zkušeností jím může být a měl by se jím stát. Pokud někdo zamrzne na postupech a technologiích, má každý rok několik reklamací, na školení ho vidíte vždy u chlebíčků a na nic se neptá, tak si zaslouží označení věčného pokladače. Položí vám všechno, na co si ukážete. Momentálně je situace taková, že kdo si, co nevychová, nezaškolí, nenaučí, tak jako když neexistuje, protože z odborných škol zrovna moc řemeslníků s opravdovým zájmem o řemeslo nevychází a je to škoda. Noví podlaháři se rodí v řádu jednotek., ale jsou řemesla, kde ze škol vychází desítky i stovky nových instalatérů, truhlářů nebo elektrikářů. Asi by bylo naivní si myslet, že na řemeslo může jít každý, nebo ten, kdo nezvládá žádnou jinou školu. Takové to zažité, na nic jiného nemá, dáme ho na učňák je zcestné. Učňovské obory nesmí být odpadištěm ztroskotanců, protože ať se to líbí nebo ne, řemeslníky všech možných profesí, budeme potřebovat stále.
Takže by jednou vše dělali roboti je zatím nepravděpodobné a potřebujeme řemeslníky.
Zkuste se současných 14-15 letých dětí zeptat, co by je bavilo jednou dělat a proč. Mnoho z nich na tuto otázku ani nezná odpověď a kdo tuší, tak je většinou ovlivněn líbivými pořady z televize nebo sociálních sítích. V kontextu toho, jaké jsou nyní možnosti, jim to rozhodování o budoucím povolání vůbec nezávidím. Navíc nyní častěji dochází k tomu, že tím, čím se člověk vyučí, co vystuduje, nakonec stejně nedělá. Pravděpodobně tu pravou školu nám teprve dává život sám. Je naprosto jedno co děláte, když to děláte rádi, dobře, a ještě to uživí vás i s celou rodinou. To je potom výhra na plné čáře.
Zdá se, že mezi rodiči, není řemeslo již nějakou dobu cool. Prý své děti primárně nemotivují k manuální – řemeslné práci. Já bych to viděl jinak. Podle mě nemají děti kolem sebe viditelné vzory, někoho, kdo dělá své řemeslo dobře, je vidět, že ho to baví a vydělá si tolik peněz, kolik potřebuje. Když mladí porovnávají někoho, kdo chodí čistě oblečen, jezdí v zánovním autě, je doma včas každé odpoledne, a ještě se u toho tváří na pohodu a někoho, kdo je v jedněch montérkách od rána do večera, jezdí ve starém autě a stále nadává na všechno a na všechny, tak se nelze divit, že se rozhodne pro to, co vypadá lepší. Ale to je zrovna ten případ, kdy jsem trefil dva extrémy.
Ale i to se prostě stává a k životu to patří. Řemeslníků je tedy všeobecně méně. To už myslím mnoho lidem došlo. Zkuste si zavolat řemeslníka, že potřebujete vymalovat do týdne, nebo elektrikáře, aby udělal elektroinstalaci do 14 dnů, nebo zedníka, že chcete ještě letos postavit garáž, kamnáře, že byste do zimy měli rádi na chalupě kachlová kamna, čalouníka, že nutně potřebujete potáhnout sedačku do Vánoc, pokrývače na opravu střechy před podzimními dešti, obkladače, aby obložil koupelnu, protože se musíte za měsíc stěhovat, a mnoho dalších řemesel, kde se bez podílu ruční práce neobejdeme. Prostě mají všichni plno a tolik práce, že si lidé musí prostě počkat. A to někdy i několik měsíců. Mnohem více je kutilů, kteří dělají všechno, ale mnohdy nic pořádně a jak se má. Ale je to logické, když někdo dělá všechno, nemůže být zaměřen a vybaven znalostmi a nářadím jako ten, co se na určitou věc specializuje.
Nicméně, já bych kutily a hodinové manžely úplně nezatracoval, protože ne každý potřebuje mít vše perfektní, a ne na každém místě je to nutně potřeba. Někomu postačí to trochu poopravit a udělat tak nějak třeba i provizorně, dočasně a zaplatit za to méně peněz. To je naprosto v pořádku, každý tak má šanci dostat přesně to, co si zaplatí a co si objednal. To je zkrátka možnost volby a možnost toho, co si kdo může dovolit.
Někteří lidé stále vnímají řemeslníka jako něco podřadného, ve společnosti méněcenného. Člověk prý aby se pomalu styděl říct, jsem řemeslník. Dokonce jsem slyšel větu, že byl tak hloupý, tak šel na zedníka. No zkuste dnes sehnat zedníka a šikovného o tom ani nemluvím. Přitom, když se rozhlédnu kolem sebe a hovořím s kolegy, tak ti opravdu šikovní se mají velice dobře a nemyslím si, že by vyměnili řemeslo za kancelář. No možná někdy, když toho mají plné zuby a naloží si hodně práce, ale z toho se dá vyspat. Víte jaký je rozdíl mezi unaveností z práce fyzické a psychické? No ta psychická vás deptá dlouho, třeba několik dní, měsíců a mnohdy nemůžete z toho spát, jste pořád unavení, jak vás to tíží. Práce fyzická? Z té se prostě vyspíte a druhý den jste odpočatí. Tím nechci podceňovat ty, co musí sedět v kanceláři. Je to volba každého z nás. Všechny práce a profese jsou potřeba, bez toho by to nešlo, bez inženýrů, stavařů, technologů, doktorů, hasičů, policistů, řidičů náklaďáků, kamionů, autobusů, kombajnů, ale měli by tam být lidé, kteří na to mají jak psychicky, tak i fyzicky. Jde jen o to, aby ty řemesla a všelijaké pracovní pozice byly nějakým způsobem, pokud to systém a stav dovoluje, vyvážené. A protože řemeslníci momentálně nejsou a dlouhodobě asi jen tak nebudou, tak jejich cena přirozeně stále stoupá.
A kolik si takový řemeslník, v našem případě podlahář může vydělat?
Pokud se budeme bavit o podlahářích, protože o tom něco vím, tak těm v zaměstnaneckém poměru se výdělek pohybuje v průměru okolo 30-35 tis měsíčně hrubého. O nic se nestará, dojde do práce, kde má k dispozici nářadí a připravenou práci, kterou odvede. Pokud je podlahář živnostníkem, OSVČ bez zaměstnanců a pracuje běžné hodiny v týdnu tak na konci měsíce může disponovat 60-80 tisíci a pak záleží na něm, kolik z toho investuje zpět do rozvoje firmy, nářadí, dalšího vzdělávání a jakou si pro sebe stanoví odměnu/výplatu, ze které musí ještě uhradit daň, zdravotní a sociální pojištění, popřípadě nájem prodejny a úvěry na firemní auta. Někdo volí 40 % do firmy a 60 % pro sebe, někdo 20/80 jiný 50/50 nebo 70/30. Každý si rozhoduje sám, zda a kdy upřednostní firmu nebo sebe. Ptáte-li se, zda může podlahář, OSVČ bez zaměstnanců na konci měsíce disponovat částkou 100 tisíc a více. Tak mohu říct ano, ale vše je úměrné složitější zakázce, používání dražších materiálů a práci do pozdních nočních hodin, o víkendech či svátcích. Je to na každém, kolik si chce vydělat, kolik si musí vydělat, kolik času tomu chce věnovat a jak si dokáže práci zorganizovat. Ale nesmí se zapomenout, na volný čas pro sebe – regenerace a odpočinek, rodina a koníčky.
Když někdo řekne, že si podlahář vydělá 80 tisíc, tak je taky potřeba říct to „B“, že to není čistý příjem, že si z toho podlahář musí ještě zaplatit to, a to a pokud chce profesně růst a nezakrnět na startu, těch investic ho čeká dost. Už jsem zažil případy, kdy si člověk myslel, že výplata podlaháře se rovná částce na faktuře.
Jak do vašeho řemesla zasahuje digitální technologie a jsou nějaké inovace?
Můžete si vybrat svého dodavatele materiálu. Dnešní nabídka aut a dodávek pro živnostníky je veliká a každý si vybere podle svých představ, potřeb a možností. Máte mnoho příležitostí, jak svou práci odprezentovat. A také máte svobodu nakládání se svým časem. Všechno, co děláte a jak to děláte, máte ve svých rukou a v hlavě. Je jen na vás, jak se k řemeslu postavíte, a jaký řemeslník ve skutečnosti budete. Řemeslo je životní styl, který můžete neustále posouvat dopředu, stále se zlepšovat. Je to proces, který když budete chtít, nikdy nekončí. Každý rok je spousta inovací a novinek. Čím jste šikovnější, tím roste přirozeně vaše cena. Děláte zajímavější zakázky a vaše odbornost jde vpřed. Ti nejlepší řemeslníci ve svém oboru, už jsou na takové výši, že se nebojí své zkušenosti předávat dále. Pochopili totiž, že kvalitní řemeslník má práci opravdu pořád. Jen od těch nejlepších se naučíte různé fígle z praxe, protože se nebojí je ukázat. Ti slabší vám toho moc neukážou, jednak to zatím moc neumí a když ano, tak mají strach, že okoukáte něco a pak to použijete a on přijde o práci. Jednou ale dozraje a zjistí, jaká to je blbost. Ale to už jsme opravdu daleko. Začátky každého řemeslníka jsou všelijaké a hodně záleží na tom, k jakému fachmanovi se dostane. Čím lepší, tím méně chyb. Méně reklamací znamená více peněz za méně času. Setkávám se ale i s řemeslníky, kteří studovali a vystudovali VŠ, když po studiích nenašli uplatnění nebo je práce nenaplňovala, tak hledali něco jiného. Na brigádách měli možnost poznat opravdové řemeslníky „ochutnali“ řemeslo a zůstali u toho. Jejich slova zní ve stylu, je za mnou vidět krásná práce, dělám něco, co má pro mě smysl, potkávám spousta zajímavých lidí, kteří ocení mou práci, mám mnohem více peněz než v kanceláři, pracuji, dokážu si udělat tolik volna, kolik si ho mohu dovolit, zákazníky si mohu vybírat, jsem pánem svého času. Tak takhle vidí někteří dnešní řemeslo, kteří ochutnali jeho kouzlo. Někteří mají už firmy se zaměstnanci.
K řemeslu vede hned několik cest a je na každém z vás, jakou cestu si vyberete, kam až to chcete dotáhnout. Každopádně nemějte obavy, že jste „jen“ řemeslník. Pamatujte moje motto. Být řemeslníkem není za trest, ale za odměnu.
Podlahový den Pepa Voborník
předseda Cechu podlahářů ČR
Podcast si můžete poslechnout na našem kanále YouTube ZDE
