Pracující důchodci jsou důležitou součástí naší ekonomiky Mnoho důchodců, a to nejen starobních, si k důchodu přivydělává a pracuje. Jak ukazuje čerstvá studie Českého statistického úřadu, pracující důchodci představují téměř 5 % všech pracujících a zvláště v některých odvětvích jsou dokonce podstatnou součástí aktivních pracovních zdrojů.
Tak jako v jiných evropských státech, věk nároku na starobní důchod, jeho získání a skutečné přerušení všech pracovních (výdělečných) aktivit se můžou značně lišit. V prvních třech čtvrtletích letošního roku pracovalo v České republice v průměru 238 tisíc osob, které zároveň pobíraly nějaký důchod. Převažující část z nich (150 tisíc) byli důchodci v řádném starobním důchodu, včetně pracujících s předčasným starobním důchodem. Více než 80 tisíc pracujících důchodců pak pobíralo invalidní důchod (všech tří stupňů). Jak však zdůrazňuje analytik ČSÚ Bohuslav Mejstřík: „Prakticky každý druhý starobní důchodce pracuje jen na částečný úvazek, u žen jejich podíl dosahuje téměř 60 %, u mužů necelých 40 %. Odpracují tak méně hodin týdně než ostatní pracující, kupodivu však nikoli o tolik méně, jak bychom očekávali: za celé národní hospodářství byl průměr 37,7 hodin týdně a ve skupině důchodců to bylo více než 28 hodin.“
Češi končí s aktivní pracovní činností dříve než ostatní obyvatelé Evropské unie. Česká ekonomika patří v rámci EU mezi státy, kde se odchází z aktivního pracovního procesu spíše dříve. Jde však o pouhé srovnání průměrů, které může být ovlivněné odlišnými strukturami ekonomik. V evropské sedmadvacítce činil v roce 2008 průměrný věk odchodu z pracovního života 61,4 roku, v České republice to bylo 60,6 roku. Pro porovnání v Nizozemsku činil tento věk 63,2 a ve Švédsku dokonce 63,8 roku. Zarazí i rozdíly u pohlaví: čeští muži končí své aktivní působení na trhu práce průměrně v 62,3 roku, tj. o čtvrt roku později než je průměr Evropské unie. Naopak ženy v České republice končí své aktivity podstatně dříve než ve většině členských zemí Evropské unie (59,0 roku v ČR; 60,8 roku v průměru za EU). Definitivní odchod na odpočinek je zde určován především měnící se legislativní hranicí pro vznik nároku na starobní důchod.
O aktivitě seniorů rozhoduje vzdělání.
Existují velké rozdíly v intenzitě pracovního zapojení důchodců podle úrovně dosaženého vzdělání. Ve skupině osob se základním vzděláním pracoval pouze každý padesátý starobní důchodce. Ve skupině vyučených dosahuje 5 % a ve skupině osob se středním vzděláním s maturitou podíl pracujících starobních důchodců je vyšší než 8 % z celkového počtu respondentů s tímto stupněm vzdělání. Razantně roste podíl pracujících starobních důchodců ve skupině s vysokoškolským vzděláním, kde pracoval dokonce každý pátý starobní důchodce (19 %). Jen velmi malý díl starobních důchodců pracuje v průmyslu a stavebnictví, dominantním sektorem pro jejich pracovní uplatnění je oblast služeb, ve které pracují tři čtvrtiny všech aktivních důchodců.
Čtvrtina pracujících důchodců vlastní živnostenský list, tři čtvrtiny pracují v oblasti služeb.
Z hlediska konkrétních zaměstnání se pak skupina pracujících starobních důchodců jakoby rozpadá na dvě extrémní části: 63,5 tisíce starobních důchodců (více než 42 %) pracuje ve vysoce kvalifikovaných profesích (vědečtí a odborní pracovníci a široká skupina technických, zdravotnických a pedagogických pracovníků). Na druhé straně často pracují i jako pomocní a nekvalifikovaní pracovníci (přes 14 %). Ve srovnání s ostatními pracujícími také starobní důchodci častěji pokračují ve svých pracovních aktivitách jako podnikatelé, hlavně jako osoby samostatně výdělečně činné. Podíl těchto podnikatelů bez zaměstnanců představuje celou čtvrtinu všech pracujících, kteří souběžně pobírají starobní důchod. Je tedy jasné, že v některých zaměstnáních je možné pokračovat i ve vyšším věku, v jiných, zejména fyzicky nejvíce náročných profesích, to lze již jen obtížně.
Úplný text analýzy ČSÚ včetně tabulek nale znete ZDE